Life on board

Sailing boat Waterbird - since January 2008

 

Trip around the world

January 2011

 

I´v had an honour to visit many remote places in the Southern high latitudes: Antarctic penninsula, Falkland Islands, South Georgia, Crozet and Kerguelen Islands. They are places of striking beauty and wild elements. Being in such places was often a dreamlike experience, vivid and entirely new. (As if from another world - perhaps children can see things that way). The fact that I got there the hard way made it more exiting.

 

 

Many months of solitary sailing were chalenging but also beneficial for me. Nobody can sail without discovering something about himself. One of the results of my voyage is that I enjoy life on land better than I did before.

 

 

I visited several scientific bases (and one museum) in the region: US, UK, Ukraine, France. I felt welcomed and well received. It was an exiting opportunity to see how each place has some "national character" but also its own absolutely unique atmosphere. I am grateful I could be part of it.

 

 

There was no sailing during the dark and colder half of the year (darkness being the main difficulty in waters with icebergs and in most places extreme storms are more frequent in winter). First half a year I lived in Stanley, Falkland Islands. Seccond one in Portland, Victoria. I stress "living" instead of "visiting". They are "my places" with "my people" in my nomadic life. They are close to my heart. I only regret that administrative barriers made my stay more difficult (time limit and work prohibition).

 

 

Many people in above mentioned places (and also in Tauranga, NZ, starting and finishing port of the voyage) helped me in various ways. Many ways. I want to thank them this way. Only with your help the entire trip was possible and finaly succesfull.

 

 

Why did I do it? It was a personal experience. An unsettled dream to be lived. Can it be useful for somebody else? I don´t know. I believe it is not bad. What about your unsettled dream?

 

 

Waterbird approximate track

 

New mast for Waterbird

It is a well known fact that farmers are able to make anything. Masts are no exception. It is also quite obvious that I am not a farmer. I am glad I met one near Portland. more....

Dismasting in the Southern Ocean

I was always fascinated by heavy weather tactics. This is a report how I lost my mast and some of my oppinions on storm survival.

O demenci

Krátká historicko-politická úvaha

Burgers for Captain Cook

Lot of fun about getting a job in the Falklands

Sailing to the world´s end

Sailing from New Zeland to the Antarctic. Video from a gale. Breaking seas can be seen of the starboard bow.

Plavba na konec světa

Zpráva o plavbě do Antarktidy na stránce SEAPLANET.Video z bouře.Lámající se vlna je vidět napravo od přídě ve druhé části záběru.

Říkanky osamělého mořeplavce II

Básně Antarktické, jachtařské i ze života.

Loděnice neboli boatyard

Povídání o místech, kde lodě odpočívají a lidé pracují. O věcech veselých i smutných a o tom, co pro mě tato místa znamenají.

Budoucnost

Jednou večer mě napadlo.... Věnováno Janě a Danovi, kteří se nehledě na své mládí rozhodli, že se nebudou učit cizím jazykům.

 
   

...three things could never be boring: passing clouds, dancing flames and running water... (Vito Dumas: Alone through the Roaring Forties)

LET´S GAM!

Have you read Mobby Dick? You might think that very long ocean voyages are over. Nobody is sailing more than a year today! It must be something from the old whaler´s days, so as "gams", crew meetings on the high see to exchange news and have a chat. Part of a maritime history. I was surprised that it is not like that at all.

HEAVY WEATHER PRACTICE

Soon after leaving the tropics, my first storm on the southern hemisphere came.

THE SWEET TRADEWINDS PASSAGES

Tradewinds. Ocean cruising would be a hobby for a few exccentrics if the Earth had not theese regular winds. It seems that they have two purposes: To take you with your sailing boat to the sunny paradise and to make this place livable so you will not die from too much sun when you are there. Of course powerfull tourist business (yachting bussiness too, sometimes) makes some of these places almost unlivable that tradewinds can not help anymore (not even hurricanes) but luckily our world is big enough and beautifull unspoiled places still can be found. The whole article

ŘÍKANKY OSAMĚLÉHO MOŘEPLAVCE

Útržky z plaveb pro všechny, kteří ve verších nehledají poezii, ale pobavení

A nebo něco jaké to je, když přestane foukat

O DOMOVĚ A JINÝCH SYMBOLECH

Vím, že někdy veřejná zpověď zavání podivností, ale přesto tento článek musím napsat. Představil jsem si, jaké by to bylo být v Čechách, chodit do práce, po večerech brouzdat internetem a najít tam stránky polarka.com takové, jak vypadají dnes. Když bych je přečetl, zaručeně by mi něco vrtalo hlavou. "Proč má jako Čech na své vlastní lodi cizí vlajku a proč hrome píše ty stránky v angličtině?" . Celé by to mohlo vypadat, že o své zemi už nechci slyšet, což je samozřejmě hloupost. Rád bych to trochu vysvětlil.

Svět je malý pomeranč 


Tak zpívá Jarek Nohavica. Země je kulatá jako ten pomeranč. Taky nemá ani šťopku ani bubáka, (nepočítáme li dodatečné pokusy umístit je tam: jedna neoblíbená velmoc zapíchla nedávno šťopku se svým praporem do mořského dna a druhá, u nás o něco méně neoblíbená velmoc postavila na druhém konci konstrukci, kterou by náhodný orbitální ovocnář mohl považovat za bubáka)takže to přirovnání sedí. Na světě je mnoho jachtařů. Někteří plavbami tráví mnoho času."Cestujem ze šuplíku do šuplíku" a poznáme třeba i mnoho dílečků pomeranče. Jiní se spokojí s jedním a někteří zůstanou na svém rybníce (to je taková ta šťavnatá bublinka ) Tak je to v pořádku a jak by asi řekl Olda Karásek "Dobrý je to a hlavně to musí přinášet radost".

Pomeranč oloupeme a jíme celý. Všechny kousky chutnají stejně skvěle a nikdo si nevybírá, není proč. S Malým Pomerančem jachtařů je to složitější. Strávil jsem v poslední době více času v těch částech teplejších, daleko daleko od pomyslné šťopky a bubáka. Ostatně takových jachtařů je asi většina. Potkal jsem i dost těch, kteří se z těchto oblastí s lodí (vlastní nebo jinou) v životě nehnuli a nehnou a někteří to mají jako program. "Tam do tý zimy by mě nikdo nedostal" čili led pouze v nápojích. Jsem rád že k nim nepatřím, protože bez poznání oblastí blíže šťopky, myslím tím Šetlandské a Faerské ostrovy, Island a ostrov Jan Mayen,to by bylo jako kdybych v divadle navštívil jen půlku představení. Já vím, mnoho bych si mohl domyslet, nebo někde přečíst. Ale rozdíl mezi přečíst a zažít, to je právě ten důvod proč jsem se na mořeplavbu dal a zdá se, že mě to jen tak nepustí. Mé výpravy k bubákovi byly letecké nebo suchozemské (Antarktický poloostrov, Patagonie, Ohňová země) ale jen mě navnadily zamířit v budoucnosti právě tam.

Přiznám se, parta "Led pouze v nápojích" si o mě přinejmenším myslí, že jsem blázen. Tento týden jsem náhodou kotvil poblíž dvou lodí. Kapitán jedné, Jean-Michel se chystá na Antarktický poloostrov, mladý pár na druhé plují poznávat Patagonii a Ohňovou zemi. To mi dodalo odvahu napsat tento článek. Vzhůru k pólům! Pasáty si nechme na důchod. Překonáme víc, než odpor pivních zátek a korkových špuntů.

Nebojte se, já vím, že "jsou mezi námi jen pomyslné čáry a svět je malý pomeranč ve kterém tam, je už tady". Už asi vím, jak se bude jmenovat moje příští loď.  
    Atmosféra před tropickou bouřkou má své kouzlo. Bezvětří, ani později z toho moc foukat nebude, ale toho deště!            Waterbird byl spuštěn na vodu uprostřed zimy. Po dvou letech v tropech si zimu můžete opravdu užít. Stačí se teple obléct  

 

Nejhorší zima je ta, kterou si člověk jen představuje.


Plachty na slabý zadní vítr

Především musí foukat.


Vůňě z lodní kuchyně 


Během plavby se nevyžívám v přípravě složitých jídel a specialit, ale jím dobře a hodně. To ostatně snad většina lidí, kromě těch, kterých se drží mořská nemoc po celé týdny plavby a nedá jim pokoj. (ale takových je menšina). Z vrozené lenosti mám nakoupenou zásobu různých instatních jídel, která jsou hotová nato šup. Jsou skvělá i v situacích, kdy mám jiné starosti než vařit. Ale přejí se. Není nad pořádné jídlo a zvlášť jedna věc dovede vytvořit atmosféru pořádné kuchyně a opravdového domova. Chleba. Myslím tím domácí, lodní, čerstvě upečený. Není to těžké za jakýchkoliv podmínek a stojí to za to. Kromě toho, že je to asi jediné jídlo, které se nepřejí, znamená pro posádku víc. Fantastická vůně a sucho a teplo v lodi, nejen ve vyšších šířkách ale i po vytrvalých tropických deštích. (za nočního "chladna")

Druhá charakteriskická vůně z lodní kuchyně je vůně ryb. Někteří by možná použili jiné slovo, ale to je otázka zvyku. Myslím tím hlavně sušené ryby. Velikost úlovku nelze předem objednat a nechcete li plýtvat, není mnoho jiných možností. Náhodného návštěvníka by mohl jeden mocný nádech v podpalubí plném čerstvě nasušeného masa skolit, ale náhodní návštěvníci nejsou daleko od pobřeží na denním pořádku. Stálá posádka si zvykne a o ničem neví

 

 
    Kmínový chleba s příchutí cibule. Přiučil jsem se od přední české, resp. moravské lodní pekařky Majdy z Isabel.            Přeloženo z angličtiny, tato ryba by se mohla jmenovat: sumeček plachty horního ráhna. Gafftopsail catfish. Zjevně pro tvar hřbetní ploutve. Žije v příbřežních vodách a chutná skvěle upečený  

 

Akce vodní kotva 1 

Kapitán David Briggs, který mi v Norfolku daroval úplně novou padákovou kotvu do bouře se slovy, že ji budu potřebovat víc než on, řekl ještě: "Vyzkoušej si to předem za dobrého počasí".

Takové bylo dneska, 15 až 18 uzlů vítr, a tak jsem se do toho pustil. Navázal jsem dvě lana, každé asi 50 m, k jednomu konci šeklem připojil řetěz, který byl druhým koncem připevněn k přdovému vazáku (snad dost pevného, přivařoval jsem ho sám). Na druhém konci lan je padáková kotva. Vypouštěl jsem ji z kokpitu, kde byla i obě, dosud pěkně sbalená lana. Přední plachty šly dolů, hlavní zůstala na 2 refu. V tom jsem zjistil, že baterie do fotoaparátu je vybitá. Čert ji vem (ostřejší slova klesla ke dnu Karibského moře).

Davám padák do vody na návětrné straně, loď driftuje přídí asi 50 stupňů od větru. Za silného větru si dovedu předstvavit situaci, kdy se padák otevře ještě nad vodou. Jeho zastavování si v takovém případě představit nedovedu. Když se padák otevřel ve vodě, ukázalo se, že hlavní plachta loď pohání loď příliš dopředu a kotva zůstává za zádí. Dal jsem tedy třetí ref a kotva se přesunula před příď. Jakmile se lana dají do pohybu, těžko je něco zastaví. Zamotat je do zábradlí by znamenalo o to zábradlí přijít. Jedinou nehodou byl spálený prst, je to vážně fofr.

Po napnutí lana vidím v dálce pod vodou padák, loď téměř nesplouvá, prakticky stojí, nadzvedávána vlnami a padající dolů za každou z nich. Padák později klesá hloub a není už vidět, pouze bójka vytahovacího lana. Pokoušel jsem se napnou pomocné lano s kladkou, kterým bych loď postavil do malého úhlu k vlnám, ale na to bylo pozdě, toto lano je třeba připravit před tím, než se hlavní lano lano napne. Sláva, kotva funguje. Je trochu menší, než by měla být, má průměr 9 stop, ale snad to bude fungovat i v bouři.

K vytahování jsem použil motor, bez něj by to byla dřina. I s lodí pomalu postupující vpřed jsem dotahoval lano mezi vlnami, kdy je povolené a když ho vlna napnula, držel jsem ho přes vazák, aby nepochodovalo zpátky. Ve dvou lidech by se to dalo dělat snadno a rychle s motorem na větší otáčky, ale při tom je třeba kormidlovat a to jeden nestíhá. Ze stejného důvodu se mi nepodařilo použít vytahovací lano, které jednoduchým tahem padák prostě zbortí a kotvu lze snadno vytáhnout na palubu. Z přídě jsem jednoduše vzal za jeden z nosných padákových provázků, kotva se zbortila a bylo možné ji snadno vytáhnout na palubu

Kdysi a kdesi prý někdo nemohl vodní kotvu vytáhnout zpátky na palubu, tak lano uřízl, kotvu nechal Neptunovi a odjel. Pokud měl motor, nechápu to, manévrování s kotvou je celkem snadné, když se nepospíchá.

 

 
Sušení kotvy po příjezdu do Panamy Kotva je dimenzována na velké zatížení, půlcoulový šekl a swivel chránící lano před kroucením  

 
    Fiorentino a Paratech jsou dva známí výrobci kotev a online poskytují informace o použití            Vytahovací šňůra (zelená) s bójkou (žlutá) jsou přivázány uprostřed padáku  

 

Dva týdny na oceánu - z Norfolku na Svatý Martin

 

Pan kapitán v jachetním klubu mi říkal, že na plavbu do Karibiku je trochu pozdě. Měl honosnou vizitku popsanou nejrůznějšími hodnostmi a funkcemi, názvy všelijakých asociací a když se představoval, kladl zvláštní důraz na slovo kapitán. Odpověděl jsem že si myslím, že popluji příliš brzo (byla půlka února zima není nejlepší období pro jachting na 37. stupni sev. šířky). Zasmál se a spřátelili jsme se. Přiznal se, že by se na tak dalekou plavbu neodvážil ani v létě. Prý až bude rozumět dokonale motoru a elektroinstalaci, tak to bude něco jiného. Řekl jsem mu, že pro to, aby doplul nepotřebuje ani motor, ani elektroinstalaci a bylo mi ho líto. Oceánská plavba ho zjevně lákala a důvody, které ho od ní zrazovaly byly hloupé. Ale on to možná nevěděl. Měl pravdu, že jsem si nevybral nejlepší dobu. Jedna bouře právě přecházela, předchozí přešla předevčírem a takhle to zhruba chodí.

Plán byl jediný: vyhnout se bouři v oblasti Golfského proudu. Vítr od severu (i SZ a SV) jde proti směru proudu zvedá strmé vlny, které jsou velmi nepohodlné a prakticky znemožňují plavbu vpřed, v mimořádném případě by mohly převrátit loď. Golfský proud je sice mimořádně teplý, ale koupat se chci až v Karibiku. Bouře za G. proudem se nebojím, musím s ní počítat, mám bouřkové plachty a vodní kotvu.

Na poslední chvíli dorazil z Tenesee můj kamarád Richard. Chtěl plout do Karibiku. Zkoušel to dvakrát na různých lodích a nikdy se to nepovedlo. Když už se podařilo vyplout, nějaká katastrofa přinutila posádku k návratu zpět a nakonec všichni zůstali doma. Na Richardovi se mi líbilo, že nehledá výmluvy, ale cesty jak vyplout.

   

Chesapeake Bay bridge je nejvelkolepější most, jaký jsem kdy v životě viděl. Je skoro dvacet mil dlouhý, většina vede nad mořem, do kterého se zanořuje a po jedné míli v tunelu se zase vynořuje, aby dál pokračoval opět jako most. A tohle zanoření je tam dvakrát! Dva tunely, nad kterými mohou nerušeně proplouvat největší námořní lodě. Na obrázku vpravo je vidět místo, kde dálnice vchází do tunelu. Kousek od toho místa jsme propluli první večer naší plavby.

Golfský proud poznáte i bez teploměru. Vlny jsou tam prostě jiné. Jaké, to záleží na tom, jak fouká, ale je to jiné. Řekl bych že moře je tam nervozní. Jako lidé v tlačenici když ví, že na všechny se nedostane. I loď pluje neklidně. Nikdy nepochopím, že dlouhá léta kapitáni o tomto proudu nevěděli, nevšimli si, že jsou unášeni k severovýchodu. Když si toho všiml člověk na souši, nevěřili mu!

   

Nikdo netouží po srážce s takovýmhle drobečkem. Zejména posádky malých lodí. Malé posádky však nesnadno udržují permanentní hlídku a nebezbečí kolize nelze podceňovat. Ocelové lodi jsou sice na radarech vidět poněkud lépe než laminátové nebo dřevěné, ale nikdy nemáte jistou, že radar někdo sleduje nebo že výstražný signál u radaru zafunguje. Snížili jsme riziko srážky tím, že máme stále zapnutý radarový detektor, který nás upozorní na radar v okruhu cca 3 mil. Je to skvela věcička, ale ani ta není stoprocentní. (Lodí bez radaru je taky dost).  

Zřejmě největší událostí naší plavby bylo velké tornádo (angl. "water spout", tornádo není správný název, ten se používá pouze pokud se vyskytne nad zemí). Utvořilo se při přechodu studené fronty cca 0,5 až 1 míli od lodi. Z tmavého mraku začal sestupovat tmavý válec, který se několikrát hrozivě zakroutil a když se dotkl vody, začal ji metat kolem sebe. Byla to jedinečná podívaná a byli jsme rádi, že nás to nenavštívilo na palubě

   

Mnoho dní jsme válčili proti větru. Většinu plavby, což je podle pilot charts neobvyklé. Naštěstí loď a plachtoví je pro takovou plavbu dobře postavena. Za silnějšího větru je to ale plavba nepohodlná, hlučná, loď se otřásá nárazy vln a chudák Richard, který je svářečským inspektorem přemýšlí o tom, jak kvalitní jsou asi sváry a lituje, že je někdo předem neprohlédl na rentgenu.  


K dalším zážitkům této plavby patří: Pozorování krásných exemplářů Měchýřovky portugalské (Portugeese Man of War) nebezpečný žahavý živočich, který ovšem na hladině vypadá neškodně - jako dětská plastiková hračka. Noc v bouři, kdy jsme museli ven s nejmenší bouřkovou kosatkou (k tomuto účelu zakoupenou před vyplutím). Moře se však nestačilo vzdout do nebezpečné podoby. Postupné oteplování každým dnem plavby na jih. Koberce řas sargasového moře, které byly našim jediným rybářským úlovkem. Čas vychutnat si Yerba MATE, opět po dlouhé době, dar od Argentinských přátel. Četba knihy Alone in the Roaring forties od argentinskeho moreplavce jmenem Vito Dumas, jedinecna kniha o ceste na plachetnici velikosti podobne Waterbirdovi. Neúspěšný nočni pokus o přistání na neobydleném ostrově Sombrero. Moc foukalo, velka hloubka hned u brehu a rybarska loď v blízkosti - nemožné použít para kotvu (a počkat do rána). Ostrov jsme si nasvítili. Vypada velmi tajemně a myslím že stojí za návštěvu. Má na něm být zbytek staré železnice, pozůstatek lomové těžby.

Když jsem vplouval do Laguny v Simpson Bay na Sv. Martinu, byl jsem rád, že jsem tu. Důvěrně známé místo, místo, kde mám přátele a kde jsem prožil kus života, Nechci se zdržet dlouho, ale jsem strašně rád, že jsem tady.

   

Richard si s sebou vzal i své nejmilejší nástroje. Kompletní soupravu na ladění pian. Na lodi jsem zrovna žádné neměl, ale snad mu k něčemu bude při jeho pobytu v Karibiku.  

První plavba

Deale, Maryland. Tři měsíce tvrdé práce. Sváření, natírání, vylepšování, shánění, učení se jak na to. A dnes (7.2.2008) největší radost z dokončeného díla. Dokončeného? Říká se, že loď je dokončena až v okamžiku, kdy sedí na dně nebo na útesech. Do té doby je neustále co opravovat, měnit a zvelebovat. Ale to je teď vedlejší.Před vyplutím je toho na mě vždycky moc. Člověk musí udělat ještě tolik věcí a čas letí jako voda. Před vyplutím se rozhodně nemá nikomu nic slibovat, protože v tom hektickém shonu na to asi stejně zapomenete. Snažil jsem se tím řídit a zase se mi to nepovedlo. Všechno hotovo. Co na tom, že se za půl hodiny setmí. Předpověď je vlídná a vítr příznivý. Taková příležitost se nemusí jen tak opakovat. Kdybych čekal, mohl bych s lodí znovu zamrznout, zimní bouře by mě mohly uvěznit až do jara. Nikdy neříkám, kdy přesně odplouvám. Jednoduše to prostě nevím. Ale taky nerad odplouvám sám, bez přátel na molu, kteří mi přijdou zamávat a něco říci na rozloučenou. Skoro vždycky to nějak vyjde, že přijdou. Je to zážitek, ze kterého žiju déle, než trvá plavba nejinak tomu bylo v Dealu. Díky.


 

Ještě za světla jsem vyjel ze zátoky vyznačeným kanálem. Plachty jsem stavěl za šera a s větrem v zádech jsem nocí uháněl po Chesapeake Bay na jih. V nočním tichu jsem míjel vyzvánějící bóje. Dlouhé nízké vlny zvolna pohupují kladívky, která rozezvučí zvon, který rybářům hlásí "tady jsem" když padne noc, mlha nebo bouře. Myslím, že za bouře musejí zvonit jako na poplach.Za tiché noci byla plavba kolem zvonících bójí nezapomenutelným zážitkem

 

   

Velká bóje vyznačující hlavní kanál pro velké lodě mířící na otevřené moře nebo naopak. I tady bije zvon.  


Druhý den vítr zesílil. Mohl jsem tedy vyzkoušet, jak se bude loď chovat s menšími plachtami. Ale nakonec vítr ustal a večer byla hladina jako u nás na rybníce. Nechtěl jsem zbytečně zůstávat v oblasti rušného námořního provozu a také počasí se mělo kazit a proto jsem dojel do Norfolku na motor. Ostatně i ten potřeboval vyzkoušet a je třeba říci že stejně jako celá loď obstál.       

Vjezd do Norfolckého přístavu je, podle tvrzení místních šífařů nejsvízelnější po stránce světel. Nejde o světla navigační, ta jsou jasná, najdete je na každé mapě a přesně tak jsou umístěna i ve skutečnosti. Potíž je v tom, že díky světlům městské aglomerace v pozadí se navigační světla stanou v podstatě neviditelnými. Všechno to splyne a kdybych neměl GPS (záchrana všech navigátorů amatérů) asi bych si vjezd do kanálu za tmy rozmyslel. Díky satelitní navigaci jsem si tedy mohl brzy ráno na kotvišti dopřát zasloužený spánek.

 

Karibik 2005-2007

Kai-o-Hana  

        

  Kai o Hana na své první plavbě  

Kai o Hana (před rekonstrukcí Saudade) na své první plavbě v listopadu 2007. Gaflový ketch, stěžně postavil majitel lodi Craig Bach. Interiér, lanoví, paluba, strojovna a všechno zařízení je dílem rodiny Bachových a jejich dvou pomocníků. Jsem šťastný, že jsem mohl být jedním z nich.


 
    ...            ...  

 

Rodina Bachových, majitelé lodi - jejich nového domova, který z velké časti sami znovu postavili.

Více o jejich projektu na stránkách www.kaiohana.com

Postup oprav trupu této lodi najdete na stránce Saudade

 

Nerezových 18 měsíců, aneb zámečníkem a svářečem ze všech sil

Začal jsem obyčejnou svářečkou a s obalenými elektrodami vyspravoval ocelové nádrže na užitkovou vodu. Později jsem vyráběl a středovým drátem v ochranné atmosféře argonu svářel nové nerezové tanky na pitnou vodu. Následovala dlouhá řada drobných i velkých nerezových projektů. Vyráběl jsem palubní vazáky, průvlaky, zábradlí, chrániče oken, větráky, podpěry střechy nad zadní palubou, solární ohřívač vody, nádrž na teplou vodu, vodící trubky kotevnách řetězů s omývacími tryskami, kotevní chrániče trupu, nosné rámy generátoru, výfuky hlavního motoru, držáky všeho možného od podpěry stěžně po nádobí v kuchyni, odsávání nad sporákem a nespočet drobných maličkostí. Ze všeho nejvíce jsem hrdý na nerezové součásti lanoví - kování stěžňů, ráhen a čelenu, uchycení kladek k palubě a stěhů k trupu ("chainplates" a "dead eyes").

 

 
.... ....  

Sváření v ochranné atmosféře argonu, středový drát, nerez. Tzv. MIG welding. Vpravo kování vrcholu čnělky hlavního stěžně těsně před jejím vztyčením.

 
.... ....  

Kování zvané "bail", které spojuje hlavní ráhno s kladkou otěží hlavní plachty. Vpravo se snažím spravit výfukový systém. Staré výfuky v pozadí vedli k fámám, že v loděnici vyrábíme golema:-)

Vice fotografií ve fotogalerii Kai o hana.

 

 

Dinghy - člunek pro všechno 

 

Pro život na lodi těžko hledat důležitější věc. Zvláště pobýváte-li, třebas dočasně, na kotvě a s břehem Vás pojí mnoho každodenních nezbytností. Podobně jako u velkých lodí existují v mnoha provedeních a velikostech. Superjachty ve svých naleštěných útrobách ukrývají ještě naleštěnější čluny o velikosti menší záoceánské plachetnice. Když už je náhodou na takové lodi její majitel a jeho loď nestojí stále u mola, používá ho k dopravě na břeh. Jsou však i nadšenci, kteří se na břeh vydávají v půlce laminátového sudu, kterému musí sám Neptun pomáhat, aby se na třetí vlně nepřevrátil. (Takového nadšence jsme potkali na Kanárských ostrovech, na lodi žije 12 let a kupodivu neumí plavat!)

 

  Pokec na laguně  

Hlavně že to plave


 

Jachtaři, kteří mají hodně volného času si pořídí člun nafukovací. Zaručeně se nebudou nikdy o víkendu nudit, protože lepení nikdy nekončí. Pouze v okamžiku, kdy starý člun daruje nepříteli a koupí si nový, mají nakrátko od lepení pokoj. Pokud však jezdí do maríny, kde stojí u mola a člun mají zabalený v kufru, vydrží jim docela dlouho. Ale ne tolik, jako laminát. Proto Ti, kdo mají trochu místa na palubě si pořídí asi člun laminátový. Nadšenci si dinghy svaří z hliníku a každý ví, že dřevo je dřevo, alespoň pro parádu určitě. Plasty včetně těch, které se používají pro v kosmickém výzkumu taky nejsou výjjímkou. Ale co, hlavně že to plave.

 

  Helmut a jeho posádka  

Náš kapitán NENÍ pes! Kapitán se jmenuje Helmut. Psů má osm a protože se do jeho desetimetrové lodi vejdou jen tak tak, on sám spí na palubě. O své miláčky se výborně stará, jak je na fotografii vidět a každý den je vozí vyvenčit. 


Co se v dinghy vozí? Všechno. Nejvíc pitná voda a nákupy. I trpasličí člunek uveze baterku z náklaďáku, jízdní kolo, potápěčské vybavení, jenomže ne najednou. Kamarád jednou odvážel z nějaké lodi prostitutku i se zákazníkem, kterým někdo vtipně schoval člun. Posádky, které na břeh plavou nejsou tak časté a když se nevejdou, jede se víckrát. Kdo má motor, usmívá se, i když jede potřetí. Kdo vesluje... No to, záleží na větru. Naveslovali jsme se dost a tak jsme si pořídili motor. Náš "voříšek" (náš modrý člunek s červeným okrajem připomíná tvarem a velikostí skořápku vlašského ořechu) uveze i pětikoňák. Jednou jsme do něj naložili dva kanystry s vodou, starou a dost velkou plachtu, dvě plechovky nerezových šroubů, batoh a oba jsme vyrazili na cestu přes lagunu. Motor šlapal skvěle. Jedinou zradou bylo, že v zádi byla díra a prostor mezi dvěma trupy byl plný vody, o které jsme neměli ani tušení. Stačilo ubrat plyn a člun zmizel natotata. Bohužel zrovna uprostřed plavebního kanálu, kde jsou asi tři metry hloubky. Tma tmoucí, v jedné ruce provaz od člunu, v druhé nádrž s bezínem a čekáme, kdy nás někdo zachrání, nebo přejede... Dopadlo to dobře. Jsme živí, motor jezdí. Šrouby tam máme na dně schované dodnes, pár drobností odplavalo a mobilní telefony se nevzpamatovali. Ale sušíme je teprve necelý rok:-)      

 

 

  Tenhle se jen tak nepřevrátí  

Tento člun se v Karibském slunci rozpadl po několika dnech

 

       Když jsme chystali táborák na ostrůvku Explorer, naložili jsme do Voříška dříví, které bylo na Polárce od Islandu. V tropech ho opravdu nepotřebujeme, ale bylo nám ho líto vyhodit. Směsice klacků, polínek, třísek a pilin. Některé z Polska, jiné ze severu - Island, Jan Mayen. Připlavalo tam ze Sibiře nebo z Kanady? To už nikdo nepozná. Na maličkém ostrůvku uprostřed karibské laguny jsme na tomhle dříví upekli príma buchty.    

 
Takový náklad se nafukovacím člunem vozí těžko Poctivé kynuté těsto  
 

Dřevo z dalekého severu na karibský táborák. I těžkou ocelovou troubu jsme vezli na dinghy

  

Jednou si kapitán Don Pedro řekl, že je na Martinu už dost dlouho a že by vážnosti jeho úřadu slušela honosnější dinghy. Začal pošilhávat po nějaké se sedátkem a volantem. Když už se našinec pro něco takového rozhodne, obyčejně nepomýšlí hned na model nový. V jachtařských obchodech jsou sice k mání, ale mohou stát mohou i s motorem skoro tolik, co čtvrtina jeho lodě. (Vyšší třída by byla samozřejmě dražší než celá loď.) Ale při jedné návštěvě Budget Marine, velkém jachtařském skorosupermarketu čekala na kapitána Pedra nabídka, které nešlo odolat. Uprostřed haly, tam kam se obyčejně dávají mimořádné zlevněné nabídky se na něj smál krásný, sotva vybalený a ještě novotou vonící nafukovací člun s pevným dnem a bělostným sloupkem uprostřed, na kterém se vyjímal naleštěný pultík s všelijakými knoflíky a  s volantem blýskajícím se jako svatozář. Pohled na cenovku by potěšil málem i bezdomovce (alespoň v místních poměrech), protože na ní stálo 650 USD. Terno, nový by stál nejmíň pětkrát tolik. Jen aby ve frontě před pokladnou nestál někdo, kdo by mu ten senzační člun vyfouknul! Nestál. A tak se stalo, že se kapitán Pedro zapsal v Budget Marine písmen větším  než zástupy jiných nakupujících a pro některé písmem nezapomenutelným. Prodavačka onomu sympatickému, ale anglicky nepříliš rozumějícímu cizinci nakonec vysvětlila, že cenovka je sice v naprostém pořádku, ale vztahuje se jen a pouze na ten bělostný sloupek s koflíky, ba i s tím zářícím volantem, ale ani o šroubek víc. Toho dne tedy musel Pedro cestou domů zase kormidlovat motorem. A vy už víte, proč se prodavačka, když jde Pedro zase nakupovat, směje víc než jindy. Tentokrát to, a třeba říci, že zcela vyjjímečně, není jen pro jeho oči a osobní šarm.              

 

  Kapitán Don Pedro  

Dočkal se, volant už nedá z ruky.

 

 

Dřevěný člun, který zabavila policie na Kanárských ostrovech je sice o něco větší než obyčejná dinghy. Ne zase o tolik. Uveze však více lidí, než třicetimetrová jachta. A to nikoliv jen z lodi na břeh. Na takových člunech jezdí nešťastníci, kteří to poslední co mají dají za "lodní lístek" na tuto loď hrůzy. Vyplouvají z chudých zemí na pobřeží západní Afriky v naději, že se jim na Kanárských ostrovech podaří přistát, utéci pobřežní stráži, najít ilegální práci a začít lepší život. Na tomto člunu připlulo prý čtyřicet lidí. Po kolena ve vodě, vyčerpaní, žízniví, sotva vylévali vodu. Našla je policejní loď, ale měli štěstí - dopluli. Ne všem se to podaří.

 

  Člun afrických utečenců  

Narychlo postavená loď. Tesař ji stavěl jen pro jedinou cestu. Nikdo ale neví, kde a jak ta cesta skončí

 

Opravdovými královnami mezi všemi člunky jsou dinghy oplachtěné. Někomu stačí Optimist, fajnšmekři staví vlastní elegantní lodičky nebo vylepšují ty obyčejné. Dá to dost práce a nová oplachtěná dikghy není levná. Ale po té, co jsme si mohli plavbu na břeh pod plachtami vyzkoušet si ji moc přejeme a určitě si nějakou opatříme. Až se nám podaří nějakou krasavici vyfotografovat, určitě ji sem dáme.


 

Evropa a plavba přes Atlantik (zima 2004-2005)

 

  Posádka v Portu  

Daleko za oceánem moc rádi vzpomínáme na fajn posádku z La Coruňa do Oporto.


Skoč nakoupit!

V Portugalsku nakupujeme nejen na Atlantik, ale řadu věcí možná na celý rok. Doby, kdy jsme nákupy nosili na zádech nebo vozili na kolech jsou pryč. Nyní si necháme nákup odvézt. Když bych v Čechách nakoupil tři tašky, byl by to hodně velký nákup. Tady jsme naplnili třikrát tři velké nákupní vozíky. Po naskládání do lodě by jeden nepoznal, že něco přibylo. 

  Skoč nakoupit  
 

Řidič dodávky zná cestu do maríny dobře. Jel k nám třikrát.

 

Muž přes palubu 

Na každé lodi noční můra nejen pro kapitána. Tentokrát jsme si nesnadný manévr pouze vyzkoušeli "nanečisto". Za bílého dne, slabého větru a s celou posádkou připravenou pomáhat. Odvážný dobrovolník byl navlečen do záchranného obleku, protože nikdo nevěděl, jak dlouho vlastně manévr potrvá a počasí na konci října nebylo zrovna tropické. Hop! Postava mizí za zádí pěkně rychle. Za několik okamžiků se ztrácí mezi vlnami. Provádíme obrat, celý manévr zkoušíme na plachty. Snažíme se ho nejen zachránit, ale také nepřejet. Házíme záchranné lano, po několika pokusech se ho podaří upevnit a pracně taháme muže přes palubu zpátky tam, kam patří. Pohotově předstírá bezvědomí. Táhneme ho přes zábradlí, přičemž se mu stlačí žaludek a po chvíli začíná zvracet zcela bez předstírání. Je rád, že je zpátky a my s ním. Další dobrovolník už se nehlásí.

 

 

 

        

  Muž přes palubu  

Oblek používaný islandskými rybáři umožňuje přežít v ledové vodě 48 hodin.

 

Přeplavba

Z ostrovů Cabo Verde, tedy Ostrovů zeleného mysu nám cesta trvala 20 dní. Z toho jsme dva strávili uprostřed oceánu koupáním, rybařením, čtením, muzicírováním a čekáním na vítr. Z Kanárských ostrovů s námi plula skotka Elaine, pluli jsme tedy ve třech. Střídali jsme se u kormidla po čtyřech hodinách. Obzvláště noční hlídky ubíhají pomalu. Milými společníky byli zářivé hvězdy na obloze a rádio Praha kdesi v neviditelnu. Koukat jenom na kompas a poslouchat vlny by za takovou dobu omrzelo.

 

 
Tarafal, St. Antonio, Cabo Verde. A tři týdny oceánu před námi. Každý den, čtyři hodiny za světla, stejnou dobu ve tmě.  

 
    Kormidlování s flétnou            Něco z domova - Radio Praha  

 

Kromě četby a hraní na různé nástroje (na Polárce máme několik druhů fléten včetně jedné nosní, kytaru, elektronické varhany a různá tlučítka a zvučítka či jak se to všechno jmenuje) si čas krátíme a plavbu ozvláštňujeme vařením. Tak jsme si pochutnali na 1000 mílovém i poloatlantickém  pudinku, dvoutisícimílových knedlíkách a podobně.

                                        Poloatlantický puding  

Poloatlantický puding odděluje vzpomínky na Afriku od těšení se na Karibik.

 

  

Rybí společnost na Atlantiku

Přichází hlavně v noci. Kormidlujete, občas mrknete na kompas. Myšlenkami jste kdovíkde, zbytek posádky uvnitř spokojeně spí. Najednou bum, rána do ramene odkudsi ze tmy. Je to živé: "Co se to děje?" Létající ryba si to namířila rovnou do kormidelní budky.Když se to stane poprvé, leknete se přeukrutně. Každé ráno nacházíme na palubě dvě nebo tři létající ryby. Je z nich skromná, ale dobrá snídaně. Největší z nich měří asi třicet centimetrů.

 

 

 
Flying fish partnership Létající miniryba  

Letecké výkony dospělých ryb jsou neuvěřitelné - několik desítek metrů bez dotyku hladiny. Jak je to vlastně možné?

 

Při slabém větru nachází pod lodí úkryt hejno menších modrošedých ryb. Návnadě neodolají, ale není z nich žádná zvláštní pochoutka. Zato dorády (česky zlak nachový?) jsou rybí lahůdkou. Maso je možné dokonce nasušit. Kromě toho je to krásná ryba. Loví se na vlečenou šňůru a jako správný dravec se nechá vyprovokovat čímkoli, co čeří hladinu a připomíná tak létající rybu. Doráda bere i při šesti uzlech (možná i při osmi, ale tolik jen tak neuděláme). 

 

 
Podnájemník pod kýlem Zlak nachový  

I při přeplavbě Atlantiku jsme měli občas čerstvé ryby 

Severní Atlantik (jaro -podzim 2004)

Hlídky 

Za plavby nelze jinak, než že nejméně jeden človek drží vachtu venku u kormidla. Pri plavbě v pěti lidech jsme se střídali po dvou hodinách, což může být za chladného počasí ještě únosná doba. Je-li protivítr (neřku-li když prší nebo dokonce sněží) můžete rychle prochladnout. Zejména nohy. Nahřátá cihla ve spacáku bývá po hlídce vítaným společníkem. Ve dvoučlenné posádce točíme šest i osm hodin, ale plujeme za příznivejšího počasí. Je-li proměnlivý vítr, je třeba často měnit plachty a to děláme vetšinou oba. V takovém případe se moc dobře nevyspíme. Plavba v severských mořích může být fyzicky náročná. Když se k tomu přidá mořská nemoc, těší se do přístavu každý.


  Země na obzoru  

Země na obzoru, Island.



Za bezvětří a dobré viditelnosti je možné si zdřímnout – nikdo nekormidluje a loď pomalu splouvá. Lze tak pouze daleko od břehu a tam, kde není lodní provoz. Podobně je možné loď ustavit i za silného větru. Na podzimním rozbouřeném Biskaji nám ani nic jiného nezbývalo. Petra nemohla pro zraněná záda točit a Dan musel občas spát. Nejdelší nepřetržitá hlídka v této bouři trvala 36 hodin. Pak nezbylo než sundat plachty, přivázat kormidlo a ukrást pár hodin spánku.


  Já že jsem spal?  

Já že jsem spal?


Hlídka se od kormidla prakticky nemohla hnout. Polárka, díky krátkému kýlu, má sice skvělou manévrovatelnost, ale zato vyžaduje neustálé kormidlování. Dlouho musel vždy jeden z nás sedět v kormidelní budce. Tak tomu bylo více než 10 000 námořních mil. Dost dlouhá doba na to, abychom mohli náležitě ocenit jeden fantastický vynález - větrem ovládané kormidlo.

   

Strava

Vaříme na propan-butanovém vařiči, občas na plotně kamen. Mnoho zásob máme z Čech – konzervy, těsta v prášku, rýže, lušteniny, ovesné vločky … Také brambory, ovoce, sterilovanou zeleninu. Postupem času doplňujeme stále více z místních zdrojů. Specialitou je vlastní chleba – pečeme na kamnech. Na Islandu se staly hlavní složkou jídelníčku ryby. Treska má výborné maso a lze ji snadno ulovit. Smažíme, dusíme, udíme. Ostatní druhy ryb občas dostáváme od rybářů – druhy, které lze chytat pouze do sítí např. vynikající halibut. Ryby se pokoušíme sušit do zásoby a tresku a sledě uchováváme také nasolené. Jestli existuje nějaká choroba z nadměrné konzumace rybího masa, tak už ji určite máme ? První příznak by mohl být pohrdání masovými konzervami – je tam toho tak málo a chutná to tak divně! (Ale po pár týdnech je každá změna dobrá). Cestování na sever má tu výhodu, že se tu nic nezkazí. Ledničku máme ve špičce – je to obyčejná kartonová krabice (kamna jsou na zádi). Ale když nesvítí sluníčko a netopí kamna, tak je lednička vlastně celá loď.

Na severoirský Tory Island jsme přijeli začátkem podzimu. Pár hodin po přistání se spustila bouře, která téměř znemožnila zásobování ostrova. Trvala čtrnáct dní. V malém obchůdku nebylo brzy co nakupovat. S množstvím zásob, které jsme měli nám hlad nehrozil, ale člověku se občas zasteskne po nějaké čerstvé dobrotě. Sehnat se dá jak v moři, tak i na souši.

  


  Krabí večeře  

Než si pochutnáte na krabím mase, musíte je nejprve pracně vysvobodit z krunýře

 

 

  Králíci  

Tito obyvatelé sychravého ostrova se u nás ohřáli na paprice

Kamna

Je to vlastně nejdůležitější člen posádky. Za plavby využívaný jen zřídka, v přístavu přichází jeho čas. Kromě toho, že je příjemné se zahřát, nám vysuší celou loď. Topíme starými paletami a naplaveným dřívím. Některé kusy připlavaly na Island ze Sibiře, jiné z Kanady, ale v kamnech je to docela jedno. Když zafuní od severu a začne dokonce sněžit, postačí dívat se na svět palubním okénkem a nevystrkovat nos.

 
  kamna cerstve natrena  

kamna čerstvě natřená


Ryby, ryby, ryby

Plujeme vodami, které jsou – co do množství ryb- nejbohatšími na světě. A jíst při tom konzervy by byla jistě škoda. Stačilo okoukat, jak chytají rybáři na malých člunech a od té doby rozhodně nemáme nedostatek.
  filetovani pod dohledem  

Filetování pod dohledem


První rybaření na Islandu skončilo až nečekaně úspěšně. Měli jsme rybu dříve, než jsme stačili přivázat háček na vlasec. Uviděl nás totiž při tom rybář, který právě procházel po přístavním molu a okamžitě nám ryby daroval. S vlastními pokusy začínáme později. Záhy jsme zjistili, že na rozdíl od našich vod, není tu zvykem, aby rybáři dlouho vyčkávali u nahozené šňůry. Když nezabere hned, nemá cenu čekat – ryby tam prostě nejsou, je třeba jít o kus dál. Smáli se nám, když jsme v jednom přístavu marně zkoušeli štěstí.


  hjalti kucha keilu  

Hjalti kuchá Keilu


Nejběžnější na menších lodích je lov na háčky na dlouhé šňůře se závažím. Namísto návnady stačí bužírka. Tresky po ní skáčou jak divé. Někdy tak rychle, že závaží ani nestačí klesnout na dno. Jako kdyby tam čekaly s hlavou nahoru a s otevřenou hubou, namačkané jedna vedle druhéJ Často stačí málo a většina háčků na šňůře je ‚obsazená‘. Při nahození je dobré dávat pozor, aby se jeden z všetečných háčků neusadil tam, kde nemá. Stalo se jednou a zjistili jsme, že dlaň se trhá snáze, než rybí tlama.


  treska cili thorskur  

Treska čili thorskur


Tresku a další ryby jíme dušené, smažené, vařené, pečené, uzené, nakládané a sušené. (takto je lze na lodi připravit) Po krátké době jsme přišli na to, že konzervy jsou příliš malé a chutnají vlastně divně. Zlaté ryby! Dostatek rozmanitosti pro naše mlsné jazýčky. Vedle tresky je tu běžně snad deset jiných druhů vynikajících ryb.


  ulovek v kokpitu  

Úlovek v kokpitu Polárky


Je pozoruhodné, že po světě chodí i zvláštní bytosti, které čerstvou rybu nerady vidí v blízkosti kuchyně a očividně trpí, když ji ucítí. Jediná zdravá ryba má pro ně podobu pravidelných obalených kostiček a loví se v chladných mrazácích na širém supermarketu. Polárka pro ně je obtížným místem pro život. Je možné, že ždibíček islandské pochoutky zvané „haukártl‘ by pro ně byla smrtelná dávka. (jde o žraločí maso, zakopané do země na šest měsíců, patřičně shnije a ponechá si amoniakovou příchuť, zapíjí se silnou anýzovkou). Island není pro zhýčkané jazýčky!


  suseni rybich hlav  

Sušené rybí hlavy ale jdou na export – do Nigérie, kde z nich vaří rybí polévku.


Tresky na palubě potřebují několik dnů až týdnů (podle počasí), než patřičně vyschnou. Ztvrdnou jaksepatří. Největší kladivo na palubě slouží k tomu, aby je bylo možné sníst. S máslem jsou vynikající. Nedosáhli jsme kvalit místních továren na sušení ryb ‚hardfiskur‘, ale přesto. Sušená ryba je sušená ryba. Vězte, že když mnohé islandské dítě dostane na výběr čokoládu a ‚hardfiskur‘, čokoládu nechá ležet. Viděli jsme na vlastní oči!

 Skoroautomatická pračka

 
    Ramón pere prádlo            Pro jistotu se věší na návětrnou stranu  

 

Když netočíte kormidlem, vrazí vám pračku. Prý abyste nevyšli ze cviku.


"Muži"

Tak jsme si pojmenovali záchranné obleky, které jsme dostali od majitele islandského rybářského trawleru. Skafandr v oranžovém nebo červeném provedení  si obléknete a potopí-li se loď plavete v něm na zádech na hladině, suší a chráněni před chladem. Říká se, že i ve čtyřstupňové vodě můžete přežít 48 hodin. Každá rybářská loď na Islandu musí být vybavena záchranným oblekem pro celou posádku. Pro posádku plachetnice znamená "muž" nemalou šanci v případě nejhoršího. Ale nejen to.

 

  zachranny muz  

Plavat s "mužem" moc nejde, zbývá jen čekat na záchranu


 

"Muž" je dobrým společníkem do špatného počasí. V bouři lítá voda všude a navíc je hrozná zima. Dlouhé navlékání do svetrů a pláštěnek omrzí a navíc voda se do nich vždycky nějak dostane. Máme-li muže, vylezeme ze spacáku v trenýrkách, navlečeme skafandr a celkem pohodlně točíme za sebehoršího počasí. Pak se zase oloupeme a zalezeme zpátky do spacáku. Někteří "muži" mají dokonce rozpínatelné "ruce" pro lepší práci s lany. Pouze na cvičení s plachtami je vhodnější lehčí oblečení - oblek nevětrá, takže po větším výkonu nastupuje koupel ve vlastním potu.    


  peta s muzem u kormidla  

Sucho a teplo za každého počasí a ještě to vypadá legračně


Menu   Zpět