VLAJKA ANEB MŮŽOU ZA TO VELBLOUDI

Plout pod cizí vlajkou mi dělá pramalou radost. Samozřejmě, že bych raději měl na zádi českou, tak jako na Polárce, to je bezpochyby jediná vlajka, která tam patří. Bohužel podle konvencí i zákonů, lodě plují pod vlajkou státu, ve kterém jsem registrovány. Těšilo by mě zaregistrovat si loď v ČR, ale tato procedura u nás není jednoduchá. Ve skutečnosti je organizačně obtížná a drahá. České úřady jachtařům jako jsem já nepřejí. (Kdybych byl milionář, mohl bych si najmout agenta, který by vše zařídil). Vadí mi to dost, ale co mám dělat!? Chci obeplout svět a ne leštit kliky na úřadech. Mávnu nad tím rukou a cizí vlajku na zádi ponechám nejen z nutnosti, ale taky trochu z trucu.

Nevím proč by i u nás nemohla být registrace možná po internetu za přiměřený poplatek jako to funguje např. ve Velké Británii. Jinde mají fungující registry při sportovních klubech, jako donedávna my, v ČANY. Nyní u nás přiměřeně schůdná cesta k registraci malého rekreačního plavidla není. Nápadně se tím podobáme těm zaostalejším zemím - např. Venezuela (i když na Margaritě je to prý jinak) , kde také nepochopili - nebo nechtějí pochopit, že rodinná plachetnice není záoceánský kolos a nepotřebuje takový byrokratický aparát, který na ní dohlíží. Z komára se dělá velbloud. Čím to? Asi nemáme v Čechách dost velbloudů!

ČEŠTINA ANEB PC A DELFÍNI

To je tak: Česky píšu rád a není jiná země, kde bych si víc přál, aby se tyto stránky četly. Taky se mi česky píše snadno. Jenomže poslední dobou jsem zjistil, že většina z lidí, kteří se o stránky zajímají česky neumí. A naopak většina česky mluvících umí i anglicky. Tak jsem si řekl: proč lpět na češtině? Vím, že by se to dalo elegantně vyřešit dvěma verzemi. Napsat je obě by ještě šlo, ale technicky to nezvládnu. Dovedností pro tvorbu stránek mám jen o něco málo více než průměrný delfín a většina z toho mála pramení z toho, že mám deset prstů na rukou místo ploutví.

WATERBIRD ANEB VODNÍ PTÁK

Když už jsem u těch vlasteneckých hříchů, nemohl jsem si tu kocábku pojmenovat jinak? Mohl, ale to bych ji musel přejmenovat. Usoudil jsem, že měnit jméno v deseti letech (postavena v r. 1998) je zhovadilost. Jen si to představte je vám deset a namísto Vašku vám říkají Tomáši. Dopustil bych se ji pouze v případě, že by měla jméno ještě zhovadilejší. (např.takové jako "Go Bugs", což je nejzbytečnější jméno pro loď, jaké jsem kdy viděl. Majitel si na trup pouze napsal banální skutečnost, že údržba a provoz stojí dost peněz. Bug, slang. dollar). Změnil bych také jméno nepatřičné (Například často užívaný "Seccond life", byl bych v pokušení dát místo prvního slova "First" . Prostě to tak vidím, je mi 35 a mám pocit že poprvé doopravdy žiju.... Nebo bych z toho udělal "Seccond boat". To je tak prostoduché, až je to originální a je to skutečně moje druhá loď). Každopádně raději neměnit nebo měnit co nejméně. Není to z pověrčivosti, ale cítím to tak.

Waterbird! Mě to jméno přišlo skvělé, sám bych těžko vybral lepší. Sympatické, obyčejné a přitom originální (nevím o jiné lodi tohoto jména, i když pravděpodobně existovat bude). Pro mě velmi symbolické. Dlouhé plavby, které s lodí plánuju a vlastně už uskutečňuji to pěkně vystihuje. Přelety, bez dlouhých stáních na kotvě, jako stěhovavý pták. Mimochodem, jeden můj kamarád mě kdysi někde charakterizoval jako stěhovavého ptáka, který ctí stará hnízdniště. O písničce, kterou jsme kdysi napsali a která přirovnává plavbu plachetnice k ptačímu letu, si dodnes myslím, že opravdu říká něco o životě na moři. A ptáci a lodě jdou dohromady i jinak. Když jsem loď koupil, přilétalo hejno špačků každý den. (Z toho jsem zase tak odvázanej nebyl...), když jsem jí dal do vody, chodily kolem po ledu kachny. Za plavby mám po většinu dní ptačí doprovod a dokonce odpočívají i na zábradlí. Na Galapagách jsem na palubě krmil fregatky z ruky. V takových chvílích si vždycky říkám: "Inu, Waterbird".

To jméno jsem mohl taky přeložit, ale snad si umíte představit jaké potíže by s tím měli kdekoliv v cizině. Španělsky mluvící mají i s dlouhým anglickým slovem problémy. Už mě taky volali rádiem jako Waterboat. Byli i trapnější momenty, kdy jsem nepoznal, že volají mě. Tak jako tak, s českým překladem by to bylo mnohem svízelnější. Ale přiznám se, že když jde do tuhého (např. v zimní bouři u východního pobřeží USA, první větší bouře, první plavba), říkám tak trochu důvěrně a česky: "Vodní ptáčku, my to spolu zvládnem".

DOMOV ANEB TENTOKRÁT VÁŽNĚ

Začal jsem tento článek tak trochu láteřivě, pokračoval s humorem a také v tónu osobnějším. A k němu bych rád ještě připojil malou úvahu. Přemýšlel jsem o domově. Co to vlastně je. Ze symbolů, o kterých byla řeč nepochybně nejsilnější, alespoň pro mě.

Když jsem se před asi tak deseti lety začal vydávat na delší cesty to světa (řekněme tak dlouhé, že se na nich musíte občas pořadně najíst a praní už nepočká až na domů, tedy déle než pár týdnů) , napadlo mi, jestli je to opravdu možné cestovat světem a být tam doma. Velkým klukovským vzorem mi byl Otakar Batlička, ale na rozdíl od něj mě nikdy nenapadlo utíkat ve čtrnácti nebov šestnácti z domova. I kdyby mě to napadlo, nebyl jsem na rozdil od něj typ, který by ve světě vydržel. Nicméně nápad "žít na cestě" mě zaujal, Být všude doma - to bylo jakýmsi ideálem a programem zároveň. Po mnoho let však zůstalo jen u prázdninových cest, byť všemožně rafinovaně protahovaných a nastavovaných. Čas je největším omezením na takovýchto cestách. Já jsem vždycky měl sklony k tomu chvátat, abych toho stihnul co nejvíc, což bylo někdy na úkor požitku, jaký jsem někdy mohl mít a k neradosti těch, kdo cestovali se mnou.

V průběhu posledních 4 let můj život životem na cestě stal. Ještě když jsem na jaře 2004 vyplouval s Polárkou, měl jsem představu dvouroční, možná trochu delší cesty kolem světa. Samozřejmě s výhledem na návrat ke konvenčnímu životu tam, odkud jsem vyšel. To se během času změnilo, když jsem si uvědomil, že svět není místo, ze kterého se člověk musí vrátit, když mu dojdou peníze a pracovat doma, aby se uživil. Naopak, svět se mi ukázal jako místo s příležitostmi (to byla pro mě skutečně NAPROSTO nová zkušennost), i když zároveň místo kde je chleba většinou tvrdší než v Čechách. Samozřejmost, že se "potom" vracíme domů přestala být samozřejmostí. Práce, ženy, zubaři, knihy a všechno ostatní co potřebuju k životu je i někde jinde. Cokoliv budu v životě dělat (profesně i jinak), mohu dělat i jinde. (Je až s podivem, že jsem to před tím viděl jinak, ale to by bylo na delší povídání).

Řekl bych, že se můj pojem domova změnil. Jistě, své nejbližší mám pořád v Praze, kdybych měl vybrat město, které mám nejradši, vybral bych Prahu, příkladů bych mohl uvést víc. Ale tu svoji naprostou výlučnost a izolovanost, ty moje chápání domova nemá. Opravdu se cítím doma tam, kde jsem. Od listopadu minulého roku je tato loď můj domov a k němu patří i to, jestli se zrovna koukám do pralesa, na vesnici pod palmami , na mrakodrapy nebo jsou-li kolem dokola jen dva modré světy, které za noci splývají v jeden. Nezaobírám se otázkou, kam se budu vracet. Kam bych se vracel, když jsem doma. Chci se výhledově někde usadit - bude li to tam odkud pocházím, nevím. (zatím mám dva nebo tři jiné nápady a zdají se mi lepší, ale kdo ví, co život přinese) Nevím ani zda to bude definitivní. Mám stále silnější dojem, že něco z toho pohybu by si člověk měl ponechat, aby zůstal zdravý. V nějaké podobě, alespoň, nějak to skloubit i se závázky. Kočovníci jsou šťastnější, dvojnásob ve světě jaký je dnes. Škoda jen, že kočovnic je tak málo...

Na palubě S/Y Waterbird, 11. srpna 6° 16´ již. šíř. 112° 25´záp. délky

Plachty nad oceánem

Oceán vypráví, jde vlna za vlnou

o čem je šeptání, pod pěnou bělavou?

O cestách, o lodích, jak tudy propluly

o touhách, o pažích, co plachty napnuly.

 

 Ví, kam je zanesou a jestli vrátí se

zná ty, kdo naleznou, i ty kdo ztratí se.

O láskách vypráví, co se kdy zrodily

o těch kdo čekají, o těch kdo zradili.

 

A těm kdo hledají, oceán zazpívá

písničku s nadějí, moudrá i bláznivá:

Teď napni, nečekej, všechno svý plachtoví

svět ten je barevnej, oceán ten to ví.

 

Zpět do Život na palubě