Loděnice neboli boatyard

Deale, Maryland, USA.

Když není možné na lodi plout, můžete na ní alespoň bydlet.

 

 

Loděnice, to je něco jako lázně. Lázně léčebné, pro lodě, samozřejmě. A mluvím především o plachetnicích, protože na těch ostatních toho nevidím tolik, co by za řeč stálo. Čas od času a většinou ne moc často taková každá loď odcestuje na léčebný pobyt. Někdy po kolejích, kde je zapřažená do navijáku, jindy na valníku tažená traktorem, někde zase přímo vzhůru pod hákem jeřábu a často jí také tahá na mohutných pásech zvláštní monstrum - něco mezi výtahem a kamiónem, v domorodé řeči "travelift". Někdy je to rutina jindy obřad. Exotické návštěvnice bývají už nyní zvědavě okukovány. Tak či tak, skončí na suchu, připravená na léčbu v řadě ostatních pacientek. Každá dostane své místo a něco jako číslo pokoje. Jsou léčebny komorní, kde ho skoro ani nepotřebuje, ale jsou i mamutí ústavy, kde je tolik dlouhatánských řad, že kromě čísla musíte znát i "ulici". Celou novou adresu. Většinou dočasnou, ale existuji i lodě se stálým místečkem. Jsou z milionářských rodin. Podobně jako jejich příbuzní jezdí na všelijaké léčby mnohokrát za rok a je jim souzeno více péče než příležitostí se opotřebovat. Jsou vítány, dobré pro loděnici i pro lidi kolem ní. A propos lidé, ještě o nich bude řeč.

 

Travelift je tak trochu obluda. Ale šikovná.

Když se tato věc dala do pohybu, kráčel před ní zřízenec. Připomnělo mi to první vlaky, kde to bylo podobné. V boatyardu však není třeba odhánět krávy a klidnit prosté občany, že není důvod k panice.

 

 

Ne že by to celé bylo tak jednoduché, ale o podrobnostech vstupního rituálu se nechci moc rozepisovat. Ovšemže vytažení předchází kontrola, zda je pacientka pojištěna, dlouhé dohadování a podepisování nejrůznějších papírů, kde se jedni odpovědnosti zbavují, zatímco druzí se k ní hlásí. Je fascinující, jak se obrovská zodpovědnost v několika vteřinách přesune, aniž by se kdokoli zapotil nebo zvířil prach. Majitelé také slibují že nebudou dělat příliš velký nepořádek. Pak se zkoumá, kde loď při naložení podepřít, protože jsou takové, které jsou na takové věci háklivé a dokonce se za určitých nešťastných okolností lámou, padají a podobně. Zkrátka tenhleten - individuální přístup. Ale zpátky na plac, loď dostala první kůru: omytí tlakovou vodou při které se zbavila vilejšů, řas a slizu a může být přijata "na pobyt". Již tento první krok někdy napoví něco o tom, jak bude dlouhý. Odchází li s proudem vody i barva, není tak zle. Vznikají li při tom díry skrz, bude to horší. Někdy se během této první koupele loď podstatně změnší. Viděl jsem loď porostlou ústřicemi, která by mohla zásobovat menší kuchyni menšího hotelu. Po omytí ze z toho ale vyloupla tak malá skořápka, že majitel by mohl žádat od boatyardu slevu.

 

Polárka na Curacao. Z plánovaných 4 dnů byly rázem 4 měsíce.

Rez je psychologický problém, říkal nám tu jeden jachtař. Po omytí tlakovou vodou jsme zjistili, že díry v plechu byly opravdové.

 

Přirovnání k lázním platí pouze pro lodě. Pro všechny, kteří se tu potloukají totiž platí pravý opak. Pravým opakem lázní by mohli být třeba galeje. Odpradávna se zde pracovalo a pracovat bude. Obyčejně více, než se plánovalo a skoro vždycky to také déle trvá. Je to zvláštní a můžete si myslet, že je to jen nezkušeností a neschopností plánovat. Nicméně děje se to pořád a snad každému. Nikoho ze zúčastněných to nezaskočí, každý s tím počítá a nikdo se ničemu nediví. Říci něco jako "vy už jste chtěli být dneska hotoví ne?" je buď naprostá neomalenost nebo to znamená "víte, já nejsem od vody a vůbec nevím která bije".

 

 

V loděnici potkáte tři druhy lidí: první tu pracují jako personál. V některých loděnicích by se mělo spíš říkat: tihle tu nepracují, ti jsou personál, ale to je dáno částí světa a místními zvyky i vaší schopností si personál naklonit. Pozor na to. Někdy se personál naklání sám a vy trnete, aby si jeřábník, který v sobě více alkoholu než oleje v mašině nespletl páky zrovna když má na háku vaší loď. Většinou je ale na personál spolehnutí a znám takové, které ve spolehlivosti a profesionalitě řadím někam mezi piloty dopravních letadel. Hlavou personálu je manažer. Může to být chlapík, kterého potkáváte každý den při všelijaké práci i někdo, kdo kolem vás jen profrčí v limuzíně když opouští kancelář. Tak jako tak důležitá osoba. Vyskytuje se mnoho odlišných, vzájemně se prolínajících typů: férovej chlap (většinou sám jachtař), Ferda mravenec, neurvalec, hezoun, chamtivec, bílý límec, liška podšitá, pragmatik či arogantní blbec. Každý z nich utváří v loděnici její osobitý ráz.

 

David, Rebel Marina Norfolk VI

David Briggs- manažer, kterého řadím do skupiny prvně jmenované.

 

Dále v boatyardu najdete ty, kteří tu pracují jako profesionálové. Možná by se to taky dalo vyjádřit, že pracují "na panském". Elektrikáři, svářeči, tesaři, truhláři, natěrači, výrobci plachet, stavitelé stěžňů, motoráři, experti na lana, laminát, doplňky z plátna, propelery, pískování, radiostanice a sto a jednu speciální odbornost. Někdy má loď zvláštního člověka - manažera, který se stará jen o to, aby každý z nich přišel ve správnou chvíli a měl připraveno to, co potřebuje. Všichni, ať už mají solidní živnost nebo nádeničí, mají to privilegium, že jednou za čas dostanou za svou práci peníze. Někdy jsou na první pohled naprosto k nerozeznání od další skupiny - těch, kteří pracují na svém, tedy skupiny amatérů. Patří k nim majitelé, příbuzní a kamarádi. Žádné privilegium nemají a proto tu nikdy nepracují tak dlouho. Mnohdy však o to usilovněji. Někteří majitelé, aby mohli svou práci dokončit, přidávají se ke skupině předchozí. Naopak profesionálové, kteří ještě nemají rozum, kupují lodě a stávají se majiteli. Díky všem, o kterých byla řeč, loďě se v boatyardech stávají ještě krásnějšími než byly dříve.

   
    V dílně, která byla postavena pro opravu lodě Kai o Hana v JMC Saint Martin            Někdy rozpoznáte příbuzné od nádeníků na první pohled  

 

 

Z příbuzných občas do boatyardu zavítají manželky. Ne všechny. Občas, zejména když se finišuje a práce se začíná protahovat, tak už k večeru jenom telefonují. Muž zpravidla krátce poté loděnici opouští. Nemusí nic vysvětlovat, telefony ostatních zazvoní co nevidět. Jsou však takové manželky, které do boatyardu chodí a přinášejí s sebou povzbuzení nebo oběd, případně děti. Ty menší ratolesti se musí naučit, že zahalená postava v masce, která brousí laminát nemusí být zrovna tatínek, přestože je úplně stejně od hlavy až k patě špinavý. Nakonec určitě najde toho správného. Žena se nejprve zeptá svého manžela, který právě zápolí se zrezivělým šroubem "are you winning" (vyhráváš?). Ty smířené s osudem potom vtipkují na téma "má tu loď radši než mě" a ženy moudré k tomu přidávají: "I am happy if he is happy". Jednou jsem se jedné takové ženy zeptal, čím to, že její svetr má úplně stejný odstín, jako trup lodi, kterou manžel právě pokládal na vodu. Bylo to prý "úplně náhodou".

 

 

Poslední skupinou jsou zloději. Také v loděnicích svým způsobem pracují. Vyskytují se všude, i v těch střežených. Úplně je nevymytí ani videokamery, ani ostraha, ani rozlícení majitelé i personály loděnic, kteří hlídají, chovají psy, zamykají, zatloukají (vchody), fotografují, osvětlují, také vyplňují celé své lodě v době nepřítomnosti ostnatým drátem a někdy dokonce střílí. Myslím, že zloději si nezaslouží v tomto povídání více místa. Snad je povzbudivé, že většina z nich, alespoň myslím, nepatří mezi výše zmíněné skupiny, ale přichází "z ulice". Z ulice přichází občas také brokeři a to proto, aby se pokusili určitou loď prodat. Nejzajímavější jsou na nich příběhy, které vyprávějí potencionálním kupcům. Ohromily by i samotného majitele. Dlužno říci, že jsem poznal i brokery, kteří si nezaslouží potupné zařazení do tohoto odstavce a těm se za tento nejapný žert omlouvám.

 

Pracujete li v kterékoli loděnici, brzy zjistíte, že zde existuje jakási vyšší moc. Tajemná boatyardová moudrost, která s vámi, jako každé jiné zavedené božstvo nebude komunikovat přímo, ale prostřednictvím proroků a věštců. Stačí že se rozhodnete natřít teakové stupačky žebříku. Ještě neobrousíte první a už přijde první prorok a doporučí vám lak, jaký jediný se pro takovou věc hodí. Může vás to zviklat, protože jste si zrovna koupili jinou značku, brousíte však dál a přijde další prorok, který vás ujistí, že ten lak, který máte je zrovna ten nejlepší, sám ho používá už léta. Jak jste si toho člověka najednou oblíbili! Dobroušeno, začnete natírat. Objeví se další věštec spustí něco o tom, že před lakováním to chce vrstvu epoxydu, jinak to nic nevydrží. Nemáte-li dost zkušenností nahlodá vás to, ale ne tolik, abyste svůj žebřík zdárně nedokončili. Umyjete si štětec a už slyšíte dalšího kolemjdoucího, jak vám radí, že teak je vůbec nejlepší nenatírat, jenom naolejovat a je pokoj. Co dělat? Nekamenujte proroky. Skoro všichni to myslí dobře a stává se, že se občas dozvíte i něco užitečného. Existují i takoví, kteří se urazí, když se neřídíte jejich radou. Nejásejte předčasně, radit budou dál.

 

Zátiší

 

 

Mohlo by se myslet, že loděnice je vlastně podnik - firma, kde se pracuje, všechno je přesně zorganisováno, pracovní doba skončí, lidé odejdou a zítra zase znova. Není tomu tak.Jako tu šedivý asfalt na mnoha místech proráží zeleň, tak do boatyardu přichází život. Dokonce zde i žijí lidé. Ti, pro které jsou lodě zároveň domovem, a není jich málo, bydlí v loděnici v době, kdy tam mají loď. Na souši to sice není ono, každý to říká: Loď musí plavat, ale co naplat. Když malujete dům, taky se kvůli tomu někam nepřestěhuje. Není totiž kam. Tak vedle podepřených lodí vyrůstají sedátka a stolečky. (Všude je tím pádem permanentní tahanice o špalky. Jsou totiž také potřeba k podepírání lodí a vždy se najde soused, kterému se hodí k něčemu dalšímu. Takže špalky nečekaně mizí a musejí se zase znovu hledat, podobně jako žebříky). Tu a tam stojí grill nebo dokonce ohniště, vinou se tudy šňůry na sušení prádla, objevují se záhadná stavení, která po bližším zkoumání prozradí sprchu (pro jistotu může mít na stěně vysvětlivku "zde není WC"). O kus dál najdete záhonky, v kůlně stojí lednice. (Čípak asi? Mohu si do ní něco dát? Najdu to tam zítra ráno?). O kus dál vědra s prádlem a ještě dál parkují jízdní kola ba i vozidla motorová. Ti, kterým boatyard "spolkl kotvu" na dlouhá léta, čili možná definitivně stavějí bytelná přístupová schodiště namísto tradičních žebříků a už ani nepředstírají, že by na lodi chtěli něco opravovat. V extrémních případech se vyřezává vchod do boku lodi, který cestu, kterou absolvujete mnohokrát za den, podstatně zkrátí. Zajímavé je, že i takoví štamgasti se někdy zarputile brání tomu, aby prodali cokoliv z vybavení své lodi. Co kdyby jednou...

   
    Přístřešek pro všechno            Společnost v Curacao Marine byla dobrá. Na rozdíl od majitelů boatyardu.  

 

Pod tímto přístřeškem se třeba ráno řezalo na cirkulárce, odpoledne lepil epoxyd a večer se prostíralo k večeři....Naši přátele se plavili už druhým rokem. Po druhém dítěti ale museli vyměnit loď za větší.

 

 

V loděnicích se lidé scházejí a klábosí. Děti si tu hrají, učí se do školy a ty odrostlejší se tu nudí nebo si dávají rande. Pořádají se tu večírky se živou muzikou, ba i hostiny. Opékají se různá zvířata a zkoumá se, která že dnes večer připravila nejlepší salát, vyprazdňují se nádoby různých tvarů, velikostí a a materiálů, o obsahu ani raději nemluvě. A i když zábava utichne, život v loděnici jde dál. Živě se spekuluje o tom, kdo s kým a kde, kde je nejvýhodnější si nechat vyprat prádlo, kdo může za to, že pořád vypadává elektrika a proč tu včera stálo policejní auto. Někdy tu život doslova tepe, to když se hádají ti, kteří chtějí spát až ráno se všemi, kteří chtějí spát zrovna večer. Podruhé je to zase naopak. Jindy tu padají lidé z mola do vody a je to děsná švanda, pak zase padají lidé ze žebříků na zem a to vůbec legrace není, to mi věřte. Nebo zčistajasna někdo honí zloděje. A psi, ti do toho všeho štěkají a honí kdekoho, občas si i do někoho kousnou, kéž by zrovna dnes do toho zloděje.

   
    Občas jsou k vidění věci, které by v boatyardu člověk nečekal            Ne všichni si bydlení v loděnici sami vybrali, ale všichni si na tom něco najdou  

 

V jedné knize jsem četl, že děti žijící na lodi se rychle seznamují s vrstevníky. Pochopily, že příležitost, která se dnes naskytla už tu být zítra nemusí a nemarní čas.

 

Vznikají tu známosti, přátelství, lásky jako všude jinde. Také si tu, jako všude jinde, lidé dělají naschvály či spolu jinak bojují a někdy se dokonce vraždí. Ale o tom bych se také rozepisovat nechtěl. Co na mě v loděnicích opravdu zapůsobilo je pomíjivost. Snad nikde jinde se věcí nemění tak rychle a nikde jinde to není samozřejmější než tady. Místo, kde včera bydleli známí a možná dokonce kamarádi je dneska prázdné. Možná se vrátí, ale to už tu zase nebudete vy. Možná se nevrátí a potkáte se někde jinde a třeba taky ne. Když jsem byl malý, bydlel jsem v ulici, ze které se snad, pokud se pamatuju, nikdy nikdo neodstěhoval. Možná se pletu, ale i kdyby, pak to byl třeba jenom jeden člověk a jeho příbuzní zůstali. A dům, ten se určitě nezměnil. Možná tam stojí dodnes, i se zvonky na které jsem kdysi z uličnictví vyzváněl. Boatyardy představují svět docela jiný.

 

 

Jednou jsem se v jednom z nich ocitl a pár měsíců zůstal, abych se později, v průběhu několika dalších let několikrát vracel. Tu a tam na jeden, na pár dní a jednou dokonce na celý rok. Jeden z prvních, koho jsem tam potkal byl Martin. Pracoval na lodích a uměl to tak precizně jako málokdo. Jedinečné bylo, jak o tom uměl povídat. Je až neuvěřitelné, že po dlouhém dni namáhavé a jednotvárné práce jsem ho mohl poslouchat, jak přestavět laminátovou dinkghy, aby lépe plachtila, jak slepit laminát, spravit prorezavělý plech, vyčistit přívěsný motor. Bavilo mě to proto, s jakým zaujetím dokázal vykládat. (Když jsem se později něco naučil, tak to bylo lepší, protože jsem mohl taky něco říct.) V době, kdy jsem do loděnice přišel tam už bydlel nějaký čas na své lodi se svou ženou a dospívající dcerou. Jeho žena byla dámou, přestože žili na jedenáctimetrové lodi v zaprášením koutě boatyardu nepříliš pěkného (manažer zdál se být něco mezi neurvalcem, chamtivcem a arogantním blbcem, což nechávalo zřetelnou stopu). Po několika letech odpluli. O něco dříve než já. Jak mi to místo připadalo prázdné, ten "jejich" kout cizí. "Už to tady nebude nikdy jako před tím" napadalo mi. Po čase jsem o nich slyšel. Zakotvili jinde, Martin pracuje stejně precizně, i když už ne v loděnici a všichni jsou spokojenější než dřív. Zdá se mi, že je vlastně všechno tak, jak má být. Zatím všude jsem vždycky našel někoho, s kým se dobře povídá. Možná, že se s nimi znovu setkám. Co však vím určitě, nehledám svět stálých jistot a stejných zvonků. Je iluzí nebo snad pěknou vzpomínkou bez nostalgie.

 

Tuto loď postavil Martin sám

Nahlížíte do domova tříčlenné rodiny.

 

 

"To chceš zůstat celej život v tom špinavým boatyardu?", ptala se moje přítelkyně ještě než se stala přítelkyní někoho jiného. Špína je velmi relativní pojem, jak o tom zpívá Karel Plíhal. Já osobně jsem kompromisy, které přede mě postavil špinavý boatyard přijal. Na rozdíl od kompromisů, které přinášela velká teplá kancelář a místo, které by uspokojilo daleko většího náfuku než jsem já. Ale pokud jde o délku úvazku, měla pravdu. Není to na celý život. Možná pro někoho z výše uvedených "živnostníků", ale právě ti tam chodí jen do práce. Já sám jsem se prozatím zastavil někde v půli cesty mezi nádeníkem a živnostníkem - obojí zůstává dveřmi otevřenými, ne však jedinými - a vrhnul jsem se do konečně do toho, co je smyslem všeho boatyardového lopotění - totiž plavby samotné a poznávání světa - nových zemí, lidí, zvonků (už na ně z uličnictví nezvoním), zaměstnání a, když už to tak dopadlo, i nové přítelkyně. Jak jinak by to mělo po těch letech dřiny být?

 

Ne neodbočuji, zůstávám v loděnici a chci ji ukázat jako místo, které na první pohled vůbec nepřipomíná. Každá loděnice je totiž hřbitovem. Je smutná a tragická. V každé potkáte lidi, kteří chtějí někam plout. Loď mají, ještě jim pár věcí chybí, ale už brzo. Jeden můj známý říká, že pojedou prvního. Přijdete tam za dva roky a potkáte stejné lidi, kteří mají stále stejnou loď dokonce na stejném místě a pořád chtějí někam plout. Prý prvního. Prvního možného dne. (v originále On the first...opportunity). Před časem bych rozjímal o těžkém životě a krutém osudu. Houby. Rozumějte tomu dobře. Oni netrpí vážnou chorobou, nepotřebují vydělat peníze, nečekají, až někdo dokončí školu, povyroste nebo umře. Oni prostě jen chtějí plout. Proč neplují. Zeptejte se jich. Kolik jen krásných lodí jsem viděl, nikdy nikam nepluly. "Víš, ten člověk jí postavil, krása, ne? Vypiplal se s tím pěkně, na cestu kolem světa. No a pak zemřel". Loděnice je hřbitovem snů o dalekých plavbách. Rozkládají se tam místo lidských těl, možná i v noci obcházejí kolem jako duchové. Přes den se schovají do svých krásně natřených náhrobků. "Těch peněz co do toho ten člověk vrazil, ale to víš, teď už to bylo levný". Já se jenom děsím, že se za pár let vrátím a stejnou loď na stejném místě mi bude ukazovat někdo úplně jiný "... a on zemřel, tak jsem to koupil".

 

Nejenom náhrobky je možné pěkně natřít. Obě brzy poplují

Lodní zádě, na rozdíl od těch lidských, je možné bez rozpaků veřejně obdivovat. Tzv. "canoe stern" v popředí si to zaslouží. Lod´ je z Nového Zélandu, kde dřevěné lodi stavět umějí a dodnes stavějí. Myslím, že je jich tam více než v Evropě nebo USA.

 

Co říci nakonec? Každá jiná a přesto podobné. Mám loděnice rád. I proto, že se tu setkávají různé světy. Svět zorganisované činnosti a výdělku i amatérského nadšení, lidí žijících konvenčním způsobem i exotů, domorodců i cizinců, boháčů i chudáků. Přestože většinu času strávím prací na vlastní lodi, přece jen je to skvělá příležitost poznat lidi a zvyky a občas i příležitost zanechat nějakou stopu. Takovou obyčejně nemáte, stojíte-li na kotvě, ani někde u mola. Řekl bych, že je to zkušennost lepší a bohatší, než kdybych navštívil město a ubytoval se v hotelu. Kromě toho na konci lodního lázeňského pobytu vypadá má loď vždycky tak pěkně, že si jí musím ze všech stran ofotografovat. Těším se z obrázků i po té, když dno je už zase pokryto nárůstem a barvou na trupu znovu prokvétá rez. Je to iluze stálosti, kterou si hýčkám. Také ji posílám přátelům a známým. Snad je to taky potěší. Jestli mi náhodou někdo závidí, nevadí. Ví kulový o tom, co to dalo práce. A není to náhodou přece jenom lepší, než být někomu úplně ukradenej? Ostatně i na závisti lze najít něco dobrého. Není to snad projev života, která ještě dosti neprocitl, aby se mohl vydat svou vlastní cestou? Kdo ví, kolikrát tu svojí loď ještě vyfotografuju, kolik loděnic navštívím a co mě tam nového potká...

 

Už mě to nebaví

Podobnou ceduli zatím nechystám. (Vyměním lodˇza parcelu)

 

 

 

 

 

 


Menu Zpátky do Život na palubě