BUDOUCNOST

Poslové dálek

 

Dnes večer mě napadlo, že ten náš svět zase nevypadá tak špatně. Já vím, kdo ví co nás čeká. Jak se budeme mít? Kdy všechno splatíme, kdo nám bude vládnout? Kdy snědí Japonci poslední velrybu? Nebo to budou Norové? Co si počneme až příběhy a básně převálcuje reklama a školy budou jen o tom jak vydělat víc peněz? A až nám technika zahltí všechny smysly, auta budou chytřejší než my a bude jich tolik, že kolem nás nezbyde kousek trávy? Jenže právě dnes jsem si uvědomil, že kdybych se dočkal ještě mnohem horších časů, jsou věci, které zůstanou. Nepochybuji.

 

Moře tu bude pořád. Stále budou do přístavů přijíždět lodě a k nim přicházet lidé. Třeba se jen podívat na posly dálek. Námořníci budou okukovat děvčata, dědečkové vyprávět vnoučkům o tom, co se skrývá v lodních útrobách a chlapci snít o dalekých plavbách. Bylo tomu tak odpradávna. Na ulicích, v krčmách (no vlastně i jinde, vždyť plavba byla tak dlouhá) se budou setkávat ti lidé lidé dvou různých světů. Opravdoví lidé. Tak jako lodě zachraňovaly celé společnosti před bídou a přelidněním, mohou nás ochraňovat před lhostejností a navracet nás realitě. Lidé přícházeli vstříc lodím odpradávna. Dělají to dones a časem jsem si všiml, že se při tom skoro nikdy nemračí. Naopak. Srdce námořníka žije v těchto setkáních. Odnese si je s sebou na širé moře, a až mu Neptun dopřeje trochu klidu, znovu se v něm rozezní jako hudba, která nebude zapomenuta.

 

Nemůže tomu být jinak. Když přijde čas odvázat lana, zahouká siréna nebo se začnou chystat plachty (ano, nevěřím, že ze světa někdy zmizí tato veliká událost, ani že paže při tom budou docela nahrazeny nablýskaným elektrickým navijákem). Pro suchozemce loď odplouvá nadobro, mizí v nenávratnu. Jenom námořníci vědí, že Země je doopravdy kulatá a oceán je ve skutečnosti jen jeden. Lidé znovu přijdou. Říci si pár slov, zamávat, jen tak.

 

A co mě vlastně naplnilo tím hřejivým pocitem štěstí? Já budu u toho! Možná budu stát na molu, možná na palubě, možná budu jen z dálky mávat na chlapíka za kormidlem. Snad Valparaiso, Reykjavík, Tahiti. A třeba to bude jen parník pod Mánesovým mostem. Ale to je docela jedno. At´ už budoucnost přinese cokoliv, dokud tady budu, budu u toho.

 

Menu Zprávy Zpět do Život na palubě