VESTMANNAEYJAR
OSTROVY ZÁPADNÍCH MUŽŮ

22. srpna přistává Polárka po dvou dnech plavby z Reykjavíku na ostrově Heimaey - Ostrovy západních mužů (Vestmannaeyjar).

Heimaey – život s vulkánem

Čtyři a půl tisíce lidí tu žije na úpatí dvou sopek. Jedna z nich – Eldfell- je ještě teplá a dokonce i občas pokuřuje. Kráter, který se tyčí necelý kilometr od města, vznikl v roce 1973 při mohutné erupci, která pohltila okolní farmy a chystala se zavalit lávou a popelem bezmála čtyři sta domů a zasypat město miliónem tun popela, některé z nich až 4 metry nad vrchol střechy. Obyvatelé měli neklidnou noc, ale díky okamžité evakuaci na Island se katastrofa obešla bez obětí na životech (později se jedinou obětí stal zřejmě narkoman, který se v průběhu záchranných prací vloupal do lékárny a nadýchal se tam jedovatého plynu).


Aby toho nebylo málo, putující láva pohlcovala další a další domy a hrozilo zavalení úzkého vjezdu do přístavu, zničení rybích továren (významných pro islandský průmysl – uvádí se, že zde cca 2 procenta Islanďanů vyprodukují 10 procent isladského exportu ryb) a nakonec i samotného přístavu. Kdosi dostal nápad zastavit proud lávy vodou a díky silným pumpám dovezeným ze zámoří se to podařilo. Je těžké uvěřit, že navzdory půlročnímu boji s vulkánem, ve městě zčásti zasypaném lávou, zavátém popelem a poničeném ‚bombardováním‘ (bomba se říká žhavým kusům lávy, které sopka vystřelovala do výše několika set metrů, odkud pak padaly přímo na město) a úniku jedovatých plynů, pokračovala většina z rybích továren bez delšího výpadku v práci. Ani chmurné předpovědi vědců o budoucnosti ostrova slibující pokračování erupcí neodradily většinu obyvatel od návratu domů, aby z ostrova znovu udělali místo pro život.


Západně od města se dnes tyčí hradba vychladlé lávy, zčásti úspěšně zatravněná. Tabulky připomínají názvy ulic a domů, které zůstaly pohřbené hluboko pod ní – celá jedna třetina města. Erupcí Eldfellu přibyly na ostrově asi 2 čtvereční kilometry země, přesněji řečeno lávy, která je pod povrchem dosud horká. Na některých místech je zde možné péci chleba. Místo v kráteru, kde zmizela poslední láva, dnes připomíná velký dřevěný kříž. Na tomto místě se každoročně 23.7., v den výročí konce exploze, koná mše – díkuvzdání za život, domov a zemi pod nohama. Nic z toho nebylo v nedávné minulosti tak samozřejmé, jak by si někdo mohl myslet.


westmanna2


Od pohromy k pohromě

Letmý pohled do dávné historie ostrovů nám prozradil, že život zde nebyl žádná selanka. Prvními usedlíky byli uprchlí irští otroci, kteří marně doufali, že uniknou pronásledování. Za dva týdny byli pobyti… L.P. 1627 přepadla ostrov horda pirátů. Zabili 34 obyvatel, 242 jich odvlekli a později prodali do otroctví v Alžíru. Vrátilo se jich 13. (Jejich potomci dodnes přemýšlejí o tom, zda někde v daleké Africe nemají svoje příbuzné). Tragicky skončila skupina trosečníků z anglické lodi, která ztroskotala u ostrova o několik let později. Obyvatelé je považovali za piráty a ze strachu z dalšího nájezdu je okamžitě pozabíjeli. Častá zde byla období nedostatku pitné vody a epidemie úplavice a kurdějí. Erupce na Islandu v 18. století otrávila mořskou vodu a připravila ostrovy o hlavní zdroj obživy – ryby. V 19. století zde řádila epidemie tetanu a porodní úmrtnost zde údajně byla jedna z největších na světě. Dlouhé jsou seznamy těch, kteří se nevrátili z moře. O řádění Eldfellu už byla řeč. Těžko se ta událost popisuje někomu, kdo ji neprožil. Na filmových záběrech vidíte obraz opravdové zkázy. Láva tryskající do výše hned za humny, požáry, bořící se domy, hory popela, potopené lodě… Napadne vás, že není síla, která by mohla ve zdejších lidech zlomit chuť do života a pevné pouto k domovskému ostrovu.

Surtsey – zachovalý čtyřicátník pod dozorem vědců

14. listopadu 1963 spatřila posádka rybářské lodi jihozápadně od Heimaey sloup kouře vystupující přímo z moře. Byl to začátek zrození nového ostrova. Měl se čile k světu - následující den vyrostl do výše 10 metrů nad hladinu moře a ve třech a půl letech (kdy původně podmořská exploze a později viditelná vulkanická činnost na ostrově skončila ) dorostl 170 metrů a tak přibližně zůstal dodnes.(Na fotografii dlouhý ostrov vpravo nahoře). Ostrov je ponechán sám sobě, rozšíření života na ostrově je dokumentováno vědci a zákon zde zakazuje přistávat, aby byl přirozenému vývoji ponechán volný průběh.


westmanna1


Na lovu papuchalků

Papuchalk severní je nemotorně vyhlížející ptáček ve fráčku s legračním barevným zobáčkem, který prý vypadá trochu jako pan farář, jenomže je o dost roztomilejší a pouhá představa, že by ho někdo lovil vyvolává v průměrném Středoevropanovi odpor až zděšení. K čemu by se přece mohl lovit!? Snad ne k jídlu… Možná, že kdyby se průměrný Středoevropan ocitl u břehů Islandu na dlouhou dobu a bez konzerv, bylo by jen otázkou času, než se mu přejí rybí maso a vymyslí něco jako síťku na motýly, jenže větší a vydá se na útesy k papuchalčím norám. Bude-li dost šikovný a nespadne dolů, možná se bude brzy vracet domů ověnčený desítkami bezvládných tělíček chudáků papuchalků a těšit se na jejich propečené hrudníčky…


Procházíte-li se po ostrově, snadno vám může uniknout, že se tu nachází jedna z největších papuchalčích kolonií na světě (cca 6 miliónů kusů). Papuchalčí nory jsou ukryté v trávě, často na nepřístupných svazích útesů a jejich obyvatelé jsou buď ukryti hluboko pod zemí nebo loví někde daleko na moři. Potápět se při tom umějí i přes 50 metrů hluboko a pod vodou se umějí rychle pohybovat pomocí křídel, kormidlují při tom nohama. Ač se to na první pohled nezdá, jsou i zdatnými letci. Létali kolem nás, až to svištělo. A to není vše, kvůli čemu je třeba před papuchalky smeknout. Když skončí doba hnízdění, tráví dospělí většinu roku na otevřeném moři v nejtvrdších podmínkách severního atlantiku: podzim, zima a začátek jara bez přistání na pevné zemi. Vždycky se však vrátí a to přímo do své původní nory.


Během našeho pobytu na Heimaey jsme se přidali k lovcům papuchalčích mláďat. Při tomto neobvyklém lovu se zde vyřádí každé malé dítě a nejeden dospělý a ptáci po něm nekončí na talíři, ale tam, kam patří – v moři. Rok co rok koncem léta se tu totiž stává, že mladí papuchalkové vylézají za noci ze svých děr k prvnímu letu do širého světa. Od přírody míří na moře, které ve tmě poznají podle odlesků vodní hladiny. Příroda je ale nenaučila rozeznat hladinu od světel města a tak popletená mláďata přistávají přímo do ulic Heimaey a mezi přístavní baráky. Lovci – záchranáři se je vydávají hledat, vyzbrojeni baterkou a kartonovou krabicí. Jedni pěšky, jiní autem. Chytit mladého papuchalka není vždy snadné. Utíkáte za ním a musíte dávat pozor, abyste na něj nešlápli. Pohled na lovce tancujícího kolem kličkujícího papuchalka stojí za to. Když ho popadnete, putuje do krabice a jde se na dalšího. V krabici musí vydržet až do rána, teprve za denního světla je možné ptáčata vypustit. Postavíte se na pobřeží čelem k moři, držíte mládě tak, aby mohlo mávat křídly a vyhodíte ho do vzuchu. Po krátkém letu už plave na hladině. Stydlivější se hned začnou potápět a šikovnější naopak letí, až zmizí v nedohlednu. Čeká je dlouhá cesta. Nově narození papuchalkové z Ostrovů západních mužů odletí na podzim na dva roky do Ameriky na New Foundland, pak se vrátí zpět a nikdo neví proč. Těší nás, že jsme přispěli k jejich záchraně. Ve městě by totiž ptáci dlouho nepřežili. (Během tří hodin jsme nachytali 22 mláďat , trojice místních mladíků jich za noc nalovila 111).


westmanna6


Fotky z Heimaey



Menu   Zpátky na palubu