Venezuela

 

Cumaná

 

Do maríny Cumaná Goto jsme připluli přímo ze St. Martin. Návštěva maličkého ostrůvku uprostřed Karibiku Las Aves se nepodařila, protože je to bedlivě střežený vojenský prostor. Vojáci nám ochotně vysílačkou poskytli předpověď počasí, která slibovala příjemnou plavbu. Když jsme po několika dnech přistáli ve Venezuele, dozvěděli jsme se, že hurikán Emily nás minul jen o několik desítek mil. 

 

Hurikány 2005 ze stránek intellicast.com

 

Čluny v Cumaná

 

Přiblíží-li se takový člun k vaší lodi můžete čekat přátelskou návštěvu, ale i ozbrojené přepadení.

 


Nemám rád nafouknuté historky o pirátech. Nechci toto nebezpečí přeceňovat. Na mnoha takzvaně nebezpečných místech jsem potkával přátelské lidi a nikdy nebyl přepaden. Ale v Cumaná jsme doopravdy potkali loď, která byla přepadena a oloupena. Naštěstí vyvázli se zdravou kůží. Ovšem je všeobecně známo, že zde došlo i k několika loupežným vraždám. (Informace o pirátských útocích na jachty lze nalézt na webu). My jsme naštěstí narazili jen na darebáky v uniformách nebo s razítky a po neveselé zkušenosti s neuvěřitelnou byrokracií jsme si pěkně užili pobyt na neobydlených Ptačích ostrovech - Las Aves de Barlovento.   

 

 
    Pelikán            Chudák želva  

 

 

Ptačí společnost na sluncem prozářených Las Aves. Ostrov patří ptákům a ráčkům poustevníčkům. Želva se odstěhovala dlouho před tím, než si Péťa udělala klobouk z jejího krunýře.


 

Las Aves - mangrove

 

 

                                                                    Na tomto ostrově po nás nikdo razítka nechtěl. 

 

Plaz na Las Aves

 

 Formality

Venezuela = byrokracie a úplatkářství. 14.7. jsme přistáli v průmyslovém přístavu Cumaná. Tam jsme měli problémy s tím, že na nás nějaká agentura vymáhala 650 dolarů za to, že nám zařídili vstupní razítko do pasu. Seběhlo se to následovně: Hned po příjezdu přišla do mariny za námi paní a řekla, že vyřizuje odbavení, atd…, tak jsme jí ukázali všechny dokumenty o lodi, atd., prostě jako vždy v každé zemi. Přivedla pár úředníků na loď – celník, voják, někdo z kapitanátu a zdravotníky z karantény, podepsali jsme jim stoh papírů co všechno nemáme za choroby a drogy a zbraně atd. a že večer přinesou odbavovací vstupní doklad pro loď, který potřebujeme pro další pohyb po Venezuele. Večer přišli bez toho dokladu, zato s fakturou na 650 USD. Teprve když jsme se tak divili za co, řekli nám, že oni nejsou ti úředníci, že to pro nás zprostředkovávají jako agentura! Nic nám předem nenabídli ani neřekli, vydávali se původně za úředníky z imigrace a sanity. Protože jsme to odmítli zaplatit, ušili na nás bezvadnou habaďuru.

 Druhý den odpoledne, když jsme si ověřili, že nikde v Cumaná nám Polárku nemohou z různých důvodů vytáhnout z vody, hlavně však kvůli velkému ponoru, jsme chtěli odjet dál do jiného přístavu či úplně pryč ze země. Přišel jeden z té agentury a řekl, že teda ok, když to nemůžeme zaplatit, že v pohodě, můžeme jet dál. Když jsme chtěli od něj papír o odbavení lodi, řekl, že ho nepotřebujeme a můžeme v klidu odplout. Tak jsme se chystali a během půl hodiny se přihnali na loď 4 vojáci z pobřežní stráže a začali dělat razii. Prohlíželi vše, obrátili loď vzhůru nohama a byli drsní a my netušili, o co jde.  Jen stále říkali, že když nemáme doklad o odbavení lodi, nemůžeme odplout. Dokonce povolali posily, už jich bylo šest. Když jsme se s nimi přátelsky bavili i přesto, že se k nám chovali jak k odpadkům, vypadlo z nich, že jim volali z té agentury, že jim nechceme zaplatit ať nás zdrží a udělají nám problémy!!! Nakonec se zdálo, že jsme se jakž takž skamarádili, oni se uklidnili, ale trvali na tom, že odjet nemůžeme. Dali nám předvolání na druhý den ráno do jejich sídla, a slíbili, že to tam nějak vyřešíme, resp. že nám vystaví ten papír o odbavení lodi.  

V sobotu ráno jsme tedy přišli přes celé město k nim do úřadu, a už se k nám zas skoro neznal ten, co u nás byl na razii. Předal nás jinému vojáku a furt nám říkal: “Jestli chcete získat povolení k odjezdu, spolupracujte tady s kolegou a buďte hodní.“ Když to potřetí opakoval a kolega jenom zíral na nás a žádný papír se nám nechystal vystavit, bylo nám jasné, že chtějí úplatek. Dělali jsme, že tomu nerozumíme a stále jsme opakovali, že jsme samozřejmě ochotní spolupracovat, že uděláme co bude nutné. Nakonec to nevydržel a řekl: „Tak dejte tady kolegovi něco, jestli chcete odjet, dejte mu na jídlo.“  Na to konto jsme se zvedli, poděkovali za pozvání a odešli. Nakonec nás nechali jít, jenom házeli držky. Jediný výsledek této mise tedy byl, že dokument k odbavení lodi tedy oni nevydávají.

Šli jsme na kapitanát vysvětlit patřičným námořním autoritám, které jsou kompetentní, že opravdu potřebujeme odjet, nechceme ujet, ale  že ten papír prostě nemáme. Dali nám potvrzení, že můžeme opustit přístav a odjet do jiného venezuelského přístavu a vyřídit formality tam.... prostě byrokracie až na půdu.

Tak jsme odjeli do Puerto de La Cruz. Strávili jsme tam čtyři dny, po celou tu dobu jsme obíhali loděnice. Je tam  pět jeřábů, z nich tři by nás zvednout mohly, ale pořád si vymýšleli nějaké problémy: buď zrovna nemají údajně místo v loděnici, nebo nás tam nenechají pracovat - museli bychom si tedy najmout jejich pracovní síly, což by se jednak velmi prodražilo a navíc bychom se ani nemohli spolehnout že to udělají dobře. Po tomto vysilujícím martyriu jsme se rozhodli, že to ve Venezuele zabalíme. Převládl v nás intenzivní pocit, že tam ztrácíme čas a i přes usilovnou snahu bez výsledků. Ve Venezuele jsme tedy alespoň  nakoupili další zásoby jídla, jednu z potřebných barev na Polárku a naftu za hubičku a zmizeli odtamtud, byť my dva bez výstupního razítka v pase a Polárka bez dokladu o odbavení. Co jsme stačili poznat, obyčejní lidé z ulice jsou fajn, ti nám ale bohužel pomoci nemohli. ... …

 

 

Petra, Dan a Polárka , září 2005

 


Menu   Zpátky na palubu